Pavilionka

Snow White Experience aneb Jak jsem se seznámila s krásnou srnkou

Tohle je něco, na co pravděpodobně nezapomenu do konce života… o čem jiném by člověk měl psát?

Pokaždé, když jedu na Bilichov, hned jak je to možné, vydám se do lesa. Bilichovské lesy jsou součástí CHKO a jsou to opravdu ty nejkrásnější lesy, jaké jsem kdy viděla. A hlavně jsou ještě plné zvěře… Běžně potkávám divočáky, zajíce, veverky, hodně užovek a i spoustu opravdu hodně velkých brouků, jako třeba roháči, kteří už nejsou tak obvyklí. Ale tuto sobotu jsem hodně z blízka viděla (a hladila) zvíře, které občas potkávám jen z dálky na poli… 

Seděla jsem na opravdu obrovském pařezu, který je uprostřed nově vysázené lesní školky. Vyhřívala jsem se, užívala si lesní vzduch a se sluchátkama na uších si vychutnávala skvělou muziku. (Moji #4sq přátelé mohou potvrdit ze sobotního check-inu, kam jsem nahrála i fotku osudného pařezu :) A právě chvíli po checknutí na #4sq jsem ji uviděla. Jak asi 2 metry kolem mě peláší a dělá ohromné skoky přes ostatní pařezy a malé stromky. V mžiku jsem vyndala sluchátka z uší, ale bála jsem se dál pohnout, abych ji nevyplašila, protože se zastavila na kraji školky na cestě. Chvíli jsem byla vyplašená z toho, že kolem mě proběhlo tak nádherné zvíře, ale pak jsem se hned uklidila. Jednak to byl naprosto úžasný (a svým způsobem uklidňující) okamžik, když pár metrů od vás stojí srnka a pozoruje vás. A za druhé svým způsobem věřím tomu (a možná jsem to i někde četla), že zvířata mají úžasnou schopnost rozpoznat, jestli je člověk klidný, nebo mu buší srdce jako splašené, a podle toho se k vám pak chovají. Jako ti tygři, kteří žijí s shaolinskými mnichy a procházejí kolem nich, jako by tam ani nebyli :)) A protože jsem samozřejmě chtěla, aby tam zůstala co nejdéle, věděla jsem, že musím být v klidu.

Dobrou půlhodinu jsem jen seděla na tom pařezu a vzájemně jsme se pozorovaly (já a srnka). Měla krásné dlouhé uši, kterými neustále střihala ze strany na stranu a poslouchala okolí. Vítr mi foukal do zad, takže měla opravdu výborné podmínky na to si mě pořádně očuchat :) Což podle pohybu jejích nozder dělala opravdu důkladně. Přecházela opatrně v dost široké výseči a pomalu ale jistě se ke mně přibližovala. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak je krásná. Chci říct, že nevím, jak si stála v porovnání s ostatními srnkami, ale když je vám takové zvíře takhle blízko a vidíte, jak se k vám opatrně přibližuje, opravdu si v tu chvíli nedokážete představit nic krásnějšího. Měla skoro až stříbrnou srst, ale možná se jen tak nádherně leskla na tom slunci. Měla vysoký krk a vypadala opravdu majestátně :) Bývala bych si myslela, že budu stále víc nervózní, jak se ke mě přibližovala, ale možná došla tak daleko jen díky tomu, jak klidná jsem kupodivu byla. (Vyšilovat jsem začala až po návratu k ostatním, kdy jsem to všem vyprávěla).

A nejúžasnější chvíle nastala, kdy se přiblížila tak blízko a stála asi metr ode mě. Natáhla jsem pomalu ruku dlaní vzhůru (ke psům se má vždycky natahovat ruka dlaní vzhůru, aby si ji nespletli s tlapou a nechňapli po ní, i když tohle by se mi u srnky nejspíš nestalo) a ona trochu natáhla krk a začala ještě víc čichat. Uši měla klidné, což jsem vyložila tak, že už zřejmě není tak ostražitá a možná je taky trochu klidnější. A v tu chvíli mi tak přišlo úplně normální natáhnout víc ruku a pohladit ji po krku…. jako psa :) Už si ani nepamatuju, jakou měla srst na omak, protože jsem se jí v tu chvíli dívala přímo do očí a ten pocit se nedá popsat. Možná právě to ji vyplašilo, odtáhla krk, otočila hlavu na stranu a pak utekla. 

A já tam pořád stála, klidná jako skála a koukala, jak dělá ty obrovské vysoké skoky a ztrácí se v lese. A pak mi to celé docvaklo…. právě jsem si hladila srnku. Neuvěřitelné…

Když jsem to pak vyprávěla ostatním, jejich první reakce byla, že měla určitě vzteklinu. Jinak to prý není možné. Ale je mi to jedno :) Mně nekousla, ruce jsem si umyla hned, jak jsem dorazila k chatě a pořád si myslím, že ke mně přišla proto, že ze mně necítila žádné nebezpečí a byla prostě jen zvědavá.

Utajit, nebo nezveřejnit? [Yes, Minister: The Greasy Pole]

Rozhovor Ministra Jima Hackera a Sira Humphreyho Applebyho:

- “Přemýšlím, co bude, jestliže ta zpráva nebude tak jednoznačná, jak říkáte…. Co kdyby se toho zhostil stylem: Vyčkejme a později uvidíme?”

- “Pak to nezveřejníme. Máme americkou zprávu.”

- “Ututláme to?”

- “Nikoli. Jen to nezveřejníme.”

- “Je v tom rozdíl?”

- “Aby ne, v tom je obrovský rozdíl. Utajení je nástroj totalitních diktatur. Taková alternativa ve svobodné zemi nepřipadá v úvahu. My se demokraticky rozhodneme to nezveřejňovat.”

Dnešní dávka absurdity překročena

V tramvaji ke mně přistoupí podivná žena, podívá se mi do očí a povídá:

“Pustila byste mě laskavě sednout?”
Asi 5 vteřin na ní nevěřícně koukám… “Jistě, ale bylo mi to jaksi znemožněno.”
“A čím, prosím vás?”
“Tím, že tu není žádná volná sedačka.”
“Kdybyste se zvedla, tak by třeba byla.”
“Promiňte, ale zvedla odkud?”
“No z téhle sedačky.” A ukáže na sedačku před námi, kde sedí cca 7 letý kluk s nechápavým až zděšeným výrazem v očích.
“Nezlobte se, ale to nejsem já.”
“Aha, promiňte.”
“Nic se nestalo.”

… další minuty proběhly v naprosté tichosti.

The Age Issue

Nedávno jsem, z pohledu vládních tabulek, přešla z kategorie mladých dospělých do dospělých. Když jsem zjistila, že takové zaškatulkování vůbec existuje, a že už v očích žádného státního úředníka nejsem “mladá”, trochu jsem posmutněla. Ale naštěstí jsem zrovna v tu dobu četla úžasnou knihu od Ellen DeGeneres s názvem Seriously…. I’m kidding. 

Je tam jedna velmi výstižná kapitola o tom, jak lidé, jako v začarovaném kruhu, pociťují hrdost nebo rozpaky ze svého věku. Dovolte, abych se s vámi podělila o myšlenky z této kapitoly:

Jako děti si všichni přejeme být starší. Když je nám 7 a půl a někdo nás představí a řekne, že je nám sedm let, hned ho opravujeme, že je nám 7 A PŮL. Dovedete si představit, že by něco podobného udělala žena, které bude za tři měsíce 43 let?

“Mně není 42, ale 42 a tři čtvrtě. Skoro 43! Nelži!”

A pak, když už je nám konečně kolem dvaceti, třiceti… tak si to všechno užíváme. Máme ten “správný věk”. A pak najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, se s číslicí 4 na začátku všechno změní. Najednou jsme tzv. za zenitem. Osobně nechápu, co je na tom špatného. Když člověk přece ujde velký kus cesty (jakékoliv), je obvykle zvykem, že se osvěží, dá si svačinku, pokochá se výhledem atp. To je rozhodně něco, na co se člověk může těšit. Když jsem na dlouhé procházce, tahle zastaveníčka po dlouhé chůzi bývají těmi nejhezčími z celé cesty.

A je tu další období, kdy je člověku 70, 80 let. A nejednou se všichni chlubíme, jakého úspěchu jsme dosáhli, když jsme se dožili tak vysokého věku. Další výhodou jsou různé seniorské slevy. Můžete jít například zadarmo do muzea. (Uvážím-li, jak často chodím do muzea, ušetřím ve stáří ročně min. sto korun ročně!)

Zastávám ten názor, že člověk by měl být v každém věku hrdý na to, jak je starý/mladý. Každý den znamená novou zkušenost. Každým dnem jsme chytřejší a chytřejší. Máme za sebou více zážitků, ze kterých se můžeme těšit, známe více lidí, které milujeme a oni milují nás a vůbec - všeho máme víc a víc. (Neříkejte mi, že také nemáte problém s vánočními dárky pro prarodiče, protože už přece všechno mají. Co jim pořád kupovat? Tak vidíte!!)

Je mi 26! Jsem hrdá na to, že jsem dospělá. Když jsem byla dítě, vždycky jsem si o dospělých myslela, že jsou strašně moudří (ne jen chytří, ale moudří - vidíte ten rozdíl? moudrost přichází s věkem).

A víte co? Je to pravda :-)

Průměrný český politik vs. Medvídek Pú

Říkala jsem si, jak by bylo hezké žít si jako Medvídek Pú… celý den jen posedávat a mít jedinou starost - sehnat co nejvíc hrnečků se zlatavou náplní. Ale pak mi došlo, že bych byla spíš jako průměrný český politik…  

… ten taky jenom dřepí na zadku a hledá, kde si nejvíc nahrabat!

© A. A. Milne, illustrated by E. H. Shepard

Děsí mě, kolik je na světě blbců…

… a ještě víc mě děsí, jak mě to pokaždé překvapí. Člověk by měl znát svého nepřítele. Myslím, že něco v podobném smyslu jednou psal Miloš Čermák ve spojitosti s přáteli na Facebooku. Jmenovalo se to myslím “Hýčkejte si svého blbce”? Člověk si kolem sebe vytváří síť přátel, které mají stejné smýšlení jako on. Obklopují se stále stejným typem lidí, protože mu to tak vyhovuje a cítí se mezi nimi dobře. A postupem času tak získá falešný obraz o světě a o tom, jak lidé smýšlí. Neví, co se děje za hranicí jeho skupiny přátel. Zná jen svůj “píseček” a pak, když se potká s někým cizím, hlava mu to prostě nebere, jak někdo může smýšlet tak rozdílně. 

Všechno je spolu neskutečně provázané. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem optimista. Alespoň v tom, kam spěje tento svět a tak podobně… však víte, o čem mluvím. Ale může to být tím, že zkrátka jen žiji mezi lidmi, kteří zastávají stejné hodnoty jako já. Jako třeba toleranci. Žiji v bublině. A proto mě pokaždé vyděsí, když vidím, jak netolerantní, hloupý a omezený někdo dokáže být. 

To je dokazuje geniálnost přísloví “Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž”, nebo tak nějak. Určitě jsem to teď dost parafrázovala. Ale jsou to velmi užitečná slova. Když se nebudete stranit svých nepřátel, nebo jednoduše lidí, o který si myslíte, že jsou blbí jak tágo, stanete se chytřejšími. Už vás pak nepřekvapí, když potkáte dalšího blbce. Rozšíří vám to zkrátka obzory. 

Takže teď mě prosím omluvte, jdu si sehnat nějakého blbce…

5 standardních politických výmluv

1. Pro všechno existuje uspokojivé vysvětlení, ale jeho prozrazení brání bezpečnostní důvody.
2. Projekt se neosvědčil pouze kvůli silným škrtům v rozpočtech a snižování stavů, což způsobilo jeho naprosté selhání.
3. Byl to užitečný experiment, od něhož se ustoupilo, ale ještě předtím poskytl mnoho cenných údajů a pracovní příležitosti.
4. K dohodě došlo dříve, než byl známá jistá fakta a teď už se nemůže opakovat.
5. Šlo tu o nešťastné pochybení jednotlivce, které se nyní řeší s použitím interních disciplinárních postupů.

[Yes, Minister 2x07]